Někdo si koupí chalupu, někdo auto. Táta Alois si v roce 2011 v internetové aukci vydražil třešňový sad. Měl prostě rád třešně. V ruce držel jen výpis z katastru, o Vičicích do té doby nikdy neslyšel a místo před koupí ani neviděl. Když se tam poprvé vydal, špatně odbočil.

Na pozemku stálo tisíc třešňových stromů a v sousedství se o nás brzy začalo mluvit jako o „Třešničkách“. Sad bylo potřeba prořezat a úrodu nějak zužitkovat. Oba bratři, Robert i Jakub, se společně rozhodli, že se o stromy začnou starat a budou sadařit. Žádnou techniku jsme neměli, celé místo jsme čistili křovinořezy.

Kapitola 1

Obchodník s traktory

Na svažitý sad jsme potřebovali traktor. Obchodní zástupce přijel pozemek obhlédnout, aby stroj správně nastavil, a jen tak mimochodem prohodil, že nad třešněmi vede nejspíš stará viniční trať. Mezi stromy opravdu stály zbytky viničních sloupků. Předchozí majitelé tu kdysi chtěli pěstovat révu, ale z rodinných důvodů z toho sešlo.

Teprve později nám došlo, jaký poklad jsme našli. Kolik hektarů vinic smí každá země mít, určují kvóty Evropské unie, a založit vinici na místě, kde nikdy nebyla, je velmi složité. Na staré viniční trati to jde.

Kapitola 2

Osm hodin u počítače

K sadu chybělo jakékoli zázemí, a tak přišla na řadu druhá internetová aukce, tentokrát o dům. „Bylo to osm hodin u počítače a co pět minut tisícikoruna příhozem. Odejít na toaletu znamenalo všechno, nebo nic,“ vzpomíná táta. Dům jsme nejdřív zrekonstruovali, aby tři chlapi v chalupě měli kde bydlet i pracovat.

Pak přišla do dražby zarostlá vinice v nedaleké Stranné, vysazená v roce 1987. Všichni čekali, že ji nikdo nebude chtít a cena půjde dolů. „Já jsem o ni ale moc stál, a tak jsem cenu akceptoval,“ usmívá se táta. Na vinici rostly staré evropské odrůdy, které tu kdysi vysadili páni Kraus a Prát: Müller Thurgau, Ryzlink rýnský, Kerner a Zweigeltrebe. V březnu 2012 jsme definitivně opustili Karlovy Vary a stali se vinařskou rodinou.

Kapitola 3

Učitel z Valtic a rodinná rada

Táta mezitím hledal odbornou radu a na konzultaci do Vičic pozval Milana Sedláčka z moravských Valtic. Muže, který léta vedl školní statek tamní vinařské školy a vytáhl ho z dluhů, krátce řídil i samotnou školu a 14 let na ní učil. Přijel připravený, potvrdil, že ležíme ve vinařské oblasti, a navrhl celý postup od výsadby po sklep. „Jen díky němu mělo všechno od začátku hlavu a patu. Žádný pokus omyl,“ říká táta. Tři roky nás pan Sedláček učil, pak jsme už rozhodovali sami.

V květnu 2012 jsme svolali rodinnou radu a dali si pravidla. Z podnikání nikdo neuteče, kvůli dřině ani kvůli ženě. Pro tři lidi je maximum 20 hektarů. Chceme rodinnou firmu, která přejde na další generace. A od začátku bylo jasné, že chceme co nejméně chemie a žádné herbicidy.

Kapitola 4

Sklep v koňských kójích

Obnovit vinici znamenalo vytěžit usychající stromy, vytahat staré sloupky, smotat kilometry drátů a zorat půdu. Na jaře 2012 jsme vinici ve Stranné začali čistit a na podzim už jsme sklízeli. Bratři makali na poli, pan Sedláček sháněl vybavení a táta peníze. Náhoda tomu chtěla, že se našlo vinařství, kde syn nechtěl převzít vinici po otci. Koupili jsme od nich kádě, bedny na sklizeň, starý lis a rmutové čerpadlo.

Jediný prostor, kde se dalo víno dělat, byly tři kóje pro koně s půlmetrovou vrstvou staré kejdy. „Rychle jsme to museli vyčistit. Objednané tanky dorazily přesně v den sklizně a začali jsme vyrábět,“ vzpomíná Robert. V roce 2013 jsme nalahvovali prvních 2 000 lahví.

Kapitola 5

Sevar z deštivého roku

Od začátku jsme chtěli odrůdy odolné vůči houbovým chorobám, takzvané PIWI. S panem Sedláčkem a pro jistotu i se sommeliérem z Berlína jsme zajeli do šlechtitelské stanice. Ochutnávali jsme ročník 2011, nejhorší rok pro červená vína, protože celý propršel. Nic nám nechutnalo, až jsme narazili na Sevar. „Když dozrál v tak hrozném roce a chutná nám všem, je to přesně to, co potřebujeme,“ řekli jsme si.

Od té doby přibývá nová odrůda skoro každý druhý rok:

Kapitola 6

Jen hrozny a čas

Naše víno vzniká jinak, než je dnes běžné. Nepoužíváme šlechtěné kvasinky ani přídatné látky z laboratoře. Hrozny sklidíme, rozemeleme, necháme chvíli, někdy i déle, poležet v kádích a vylisujeme. Mošt pak samovolně kvasí v nerezových nebo dřevěných nádobách. Přidáváme jen síru. Před lahvováním víno buď filtrujeme, nebo ho necháme vyčistit přirozeně: přeléváme ho z nádoby do nádoby, dokud není samo čisté.

Proto je každý ročník jiný. V lahvi je zavřený celý rok na vinici, slunce, chladné noci i deště.

Dnes

Vinař, traktorista, zedník i prodavač

Kdo není třetí generací vinařů, musí si všechno vybudovat od píky. Najednou jste traktorista, opravář, zedník, instalatér, marketér, prodejce i řidič rozvozu. Volných nedělí je málo a pracuje se od rána do večera. Ale když na jaře vidíte vinici v rozpuku a potkáte lidi, kterým vaše víno chutná a vracejí se pro něj, nakopne vás to.

Z prvních 2 000 lahví v roce 2013 jsme se v roce 2015, kdy poprvé plodila naše první výsadba PIWI, dostali na 5 000. Dnes vyrobíme kolem 20 000 lahví ročně.

Jakub se stará o vinice, Robert vládne sklepu a táta drží papíry a finance. Do práce se zapojují i naše partnerky, ve vinici i na stáncích. Réva se tu pěstovala už za Karla IV. a nás těší, že jsme ten kus krajiny vrátili zpátky vinařské tradici.